…A už je to tu zase…opět si táta myslí, že jediné, co mě zajímá je pořádek v mém pokoji. Nedá mi vydechnout ani na chvilku. Je mi sedmnáct, tak proč mě nenechá taky trochu žít. To je pořád samé: ukliď si pokoj, vyluxuj barák, necourej se nikde dlouho, nejpozději v šest doma a do žádného kina nepůjdeš! Už mě tím pěkně leze na nervy…Kdyby tak jeho rodiče mu všechno zakazovali, tak by utekl z baráku. Ale to asi není správný začátek mého příběhu…Měla bych na to jít popořádku…
Jmenuji se Liz, je mi sedmnáct let a v Magdeburgu bydlíme už od mého narození. Naši se rozvedli když mi bylo pět let a já teď bydlím s mamkou, bratrem a nevlastním otcem. Bratrovi je dvacet dva let a je na intru v Berlíně. Studuje zde vysokou školu. Mamka pracuje jako módní návrhářka, tudíž se ke mně dostávají ty nejlepší hadříky zcela zdarmaJ. Co je mi to ale platné, když si nerozumím se svým otčímem. Trávím s ním skoro celý den sama, protože mamka je celé dny v ateliéru, a on nevynechá jedinou příležitost, aby mě za něco seřval nebo mi něco přikázal a zkazil mi tak celý den. Velice často utíkám z domu se slzama v očích a jediné místo, kam se dá utéct je Labe. Na jedné straně je to udělané jako obyčejné koupaliště, na té druhé je však zachována příroda a jsou tam velké kameny. Cítím se tam skoro jako u moře. Dá se tu perfektně relaxovat a já tu zapomenu na všechny své starosti a trápení. Labe jako jediné zná moje tajemství a moje starosti. Vítr, který zde fouká mi jako jediný osouší slzy. Ptáci zde zpívají, jako by mi rozuměli. Utíkám sem velice často, a nejinak je tomu i dnes. Sebrala jsem se a po velice ostré hádce jsem se usadila na jeden velký placák a to na místě, které je velice nebezpečné pro normální turisty, protože by tu museli spoustu kamenů přelézt, končí zde totiž cesta. Spoléhala jsem, že mě zde nebude nikdo rušit. Jak jsem se ale mýlila... Právě když jsem si klidné plynoucí vodě stěžovala, jak bych tu nejradši nebyla a nebo byla úplně jinde, ozval se za mnou hlas: "Často si povídáš sama pro sebe?" Stál za mnou kluk(teda doufám, že to byl kluk) s černými vlasy a namalovaný. Jeho oblečení taky nebylo zrovna všední. "Nepovídám si sama pro sebe a i kdyby, můžeš mi říct, co tobě je do toho? A vůbec, co tady děláš? Tady už končí cesta, tady nemají lidi vůbec co dělat!!" Kluk jenom popošel ke mně a pousmál se: "A ty jsi podivná existence nebo co? Máš dvě nohy, dvě ruce, dvě moc hezký oči a z toho soudím, že jsi člověk. Takže tu nemáš co pohledávat stejně jako já!" Začínal mi být pěkně protivný. Ruce s nalakovanými nehty a plné prstenů a řetězů si jen tak hrály s větvičkou na kameni a jeho oči si klidně sledovaly vodu, které jsem se chtěla vypovídat ze svých starostí: "Ok, uděláme to jinak. Já půjdu o kus dál a ty zůstaneš tady. Nemám náladu na společnost." Aniž by se přestal dívat na vodu mi s klidným hlasem odpověděl: "Proč si myslíš, že jsem tady?" To mě donutilo sednout si zpátky na kámen. Kluk najednou posmutněl: "Já jsem Liz." Sakra, nic lepšího mě nenapadlo. "Já jsem Bill." No to je normální jméno, začala jsem si ho prohlížet, ehm, cože??? Bill? No tak to mi něco říká: "Hele, nejseš z tý skupiny? Jak se to jmenuje? No, nějakej hotel, já to teda moc neposlouchám, vlastně jsem od vás slyšela jen jednu písničku ale stejně mi ta tvoje image a tvoje jméno připomíná zpěváka tý skupiny." Navzdory svému smutku se musel začít smát: "Jo, my sme nějakej hotel no. Jo, sem z tý skupiny. Ale musim říct, že seš fakt dobrá. Jestli nás neposloucháš a přesto si mě pamatuješ tak seš dobrá! Můžu se tě zeptat co tady děláš nebo o tom nechceš mluvit?" Za normálních okolností bych se nikomu nesvěřovala, ale nevím proč, tenhle kluk měl v sobě něco, co mě donutilo mluvit: "Mám problémy doma. Máma je věčně v tahu, brácha na intru a já doma s otčímem, který na mě jen vidí chyby. Nejradši bych se sebrala a utekla. Jenomže nemám kam. Babička je v domově důchodců, děda umřel a po rozvodu našich se táta přestěhoval za babičkou a dědou do Kolína nad Rýnem. Jsem prostě sama a nikoho nemám. Jo, je tu pár kamarádek, ale rozhodně ne tak dobrých, abych se jim mohla svěřit. Kamarádí se mnou jen proto, že je moje matka návrhářka a tak tam vidí jen oblečení a ne mě. O takové kamarádství já nestojím!" Kluk poslouchal a vypadal, že ho i zajímá to, co povídám. Už se nedíval na vodu ale přímo mě do očí. Byla jsem trochu nervózní a zalitovala jsem, že jsem přece jenom nešla o ten kus dál! Následovala dlouhá odmlka, po které se nadechl a spustil: "Víš, já tě chápu. Já sem na tom totiž podobně. Díky mé image na mě lidi pokřikují a dost často mi nadávají. Tom, jako brácha, mi sice říká, ať se na to vyseru, že mám okolo sebe dost lidí, kteří mě mají rádi. Ale když potom slyšíš nadávky typu: ty buzno, holko, teplouši nebo zmalovanej hajzle, tak tě to zamrzí. Kdybych se nestyděl, klidně si i pobrečím. Lidi nás nemají moc rádi, a to mě pak netěší ani davy fanynek na koncertě, když si představím, co o nás říkají někteří lidé. A pak, když se ke mně přitočí někdo, nevím, jestli mi můžu věřit a jak dalece mu jde o přátelství a ne jen o to, blýsknout se se mnou na fotce. Ty aspoň nejsi mediálnímu světu známá. Sem chodím docela často, zapomenout…" Chudák, je na tom určitě hůř než já. Ale je mi fakt sympatickej, jenomže je to blbý, pokusit se o něco po tom, co mi teď řekl. Jenomže, buď teď nebo nikdy, říkal mi hlas v mojí hlavě. Musím se o to pokusit. Je to stejně zvláštní, vidím toho kluka poprvý v životě, přestože tady v Magdeburgu bydlí a ani sem nevěděla, že patří do nějaký skupiny. A přesto mi padl hned napoprvý do oka. Musím, teď a nebo nikdy: "Bille?" Zvedne hlavu: "Hm?" Sakra, měla jsem si to promyslet, teď už na nějaké rozmýšlení není čas. Abych získala odmlku, polknu: "Můžu tě chytit za ruku?" Tak, já to věděla, měla jsem si to promyslet. V mojí hlavě to neznělo tak divně, ale takhle na plnou hubu je to ta nejdivnější věta, co jsem kdy z pusy vypustila. Čekala jsem třeba odpověď typu: "Jdi do ***, mě za ruku nikdo chytat nebude. Ale on jenom mlčky vložil svou dlaň do té mé a naklonil se ke mně. Polibek, který jsem obdržela, byl ten nejkrásnější na světě. Viděla jsem okolo sebe lítat andílky (a to sem nic nepila). Ještě dlouho jsme seděli(bez jediného slova) v obětí a sledovali jsme západ slunce. Už začínalo být chladno a tak jsme se zvedli a chystali se domů. Bill se na mě podíval: "Díky!" Tohle mluvilo za vše. Prstem, položeným na jeho ústa, jsem ho umlčela. Věděla jsem, co všechno obsahuje toto slovo. Ruku v ruce jsme kráčeli směr město, zpátky do reality. Nad námi párek ptáků a v dáli kus zapadajícího slunce…
KONEC
zdrojík → CLICK TU ←